V Praze

Kulturního života v Praze se Kafka dosti pilně účastnil zejména v době studií a v prvních letech zaměstnání. Na kulturní podniky chodil rád v doprovodu přátel nebo své nejmladší sestry. Výpravy za kulturou poněkud ochably, když se jeho blízcí přátelé oženili.

Po propuknutí nemoci Kafka už vycházel dost zřídka, jen šlo-li o podniky výjimečného významu. Jako málokterý z pražských německých spisovatelů (kromě Broda) navštěvoval i česká divadelní představení a přednášky. Je možno jej považovat za jednoho z prostředníků mezi zemskými kulturami, které v té době oddělovala zeď léta z obou stran budovaná agresivními nacionalismy.

K češství, k české kultuře a k českému jazyku měl Kafka velice intimní, místy až obdivný vztah. Nebyl to vztah na distanc, tradiční zájem o českou historii a láska k české zemi jako dědictví někdejšího (národního) patriotismu. Žil v těsném kontaktu s všednodenním životem Čechů. Bezpečně, zejména pasivně, ovládal český jazyk, obdivoval se jeho hudebnosti a jeho významovým odstínům. Dokonce nad českými výrazy odvážně psychologizoval a etymologizoval. S potěšením četl české autory v originále, talent jednoho z nich (Vladislav Vančura) odhadl dokonce dřív než tehdejší česká literární kritika. Přitom dovedl být i k obecně uznávaným dílům české kultury kritický. Zasazoval se však také o jejich větší uznání (např. sochaře Františka Bílka), spoléhaje jako v tomto případě na propagátorské schopnosti přítele Maxe Broda.

Divadlo

Kafka chodil na divadelní představení do Nového německého divadla (dnes Státní opera) a do Zemského (Stavovského) divadla, zejména když tam vystupovali slavní němečtí (vídeňští) herci jako Pallenberg nebo Moissi. Občas zašel i do českého Národního divadla, což odporovalo dobovému politickému bontonu, a to i když byla na repertoáru česká (Vrchlický) nebo i jiná slovanská (Vojnovič) hra. Zvláštním způsobem ho podvakrát strhlo prosté lidové divadlo haličských chasidských herců ze Lvova ve staroměstské kavárně Savoy na Kozím plácku. Při jejich druhém turné je zhlédl snad dvacetkrát a s hlavním hercem Jizchakem Löwym navázal přátelství. Ve svých denících věnoval této společnosti a jejím hrám mnoho stran.

Hudba

Franz Kafka se cítil od hudby separován svou nemuzikálností. Koncertů se účastnil jen výjimečně, většinou na popud Maxe Broda. V mladých letech ho uchvátil balet v podání ruského (moskevského) divadla MCHAT. Řidčeji navštěvoval operu nebo operetu. Se zvláštní zálibou docházel – byla to i dobová móda – do varieté v Lucerně, počátkem druhého desetiletí 20. století právě uvedeného do provozu. Vystoupení kabaretních umělců mu zavdávalo podnět k zaznamenávání vlastních postřehů v denících.

Výtvarné umění

Značný zájem měl Kafka o výtvarné umění. Po ukončení studií dokonce jeden čas uvažoval o možnosti věnovat se výtvarnému umění profesionálně, jelikož jej neuspokojovaly vyhlídky na právnické zaměstnání. Se zájmem sledoval tvorbu několika současných umělců z německého i z českého tábora. S některými se i sblížil. Energicky zakročil proti chystané ilustraci k Proměně, která odporovala jeho představám.

Přednášky

Kafka byl v mladších letech pilným návštěvníkem přednášek o literatuře a veřejných předčítání v Praze pobývajících spisovatelů. Sám měl zvláštní zálibu v předčítání vlastních i cizích děl. Předčítal v rodině, přátelům i na veřejnosti. Čtyři přátelé „Pražského kruhu“ měli ve zvyku vzájemně si předčítat ze svých často nehotových rukopisů v bytě některého z nich (většinou u Bauma). Posluchači Kafkova přednesu zanechali zprávy o jeho vynikající, nenapodobitelné hlasové práci s textem. Zdá se, že potřebám osobitého rytmického členění textu byla podřízena i Kafkova svérázná interpunkce. Stejně sugestivně zapůsobila na posluchače i Kafkova přednáška o jazyku jidiš v Židovské radnici. Jeho stylistické a přednášečské umění bylo oceněno hned na počátku jeho práce v úřadě, když byl pověřen sepsáním a pronesením uvítacího proslovu při nástupu nového ředitele Dr. Marschnera.

Kino

Velkým objevem byl pro Kafku v mladých letech kinematograf. Kafka se stal velkým ctitelem nového vynálezu, zdroje poučení i zábavy, a rád navštěvoval pražská kina. Uchvacovala ho technika „divadla živých fotografií“, její netušené možnosti i výkony tehdejších hvězd stříbrného plátna, tenkrát ještě němých.

Noviny a časopisy

Kafka pravidelně četl německý literární deník Prager Tagblatt, jejž odebírala rodina, židovskou, personálně spřízněnou Selbstwehr (spoluvytvářeli ji Felix Weltsch nebo Hugo Bergmann) a frankfurtskou Die neue Rundschau. Z českých časopisů v dobách korespondence s Milenou Jesenskou četl nedávno předtím založenou Tribunu, do níž Milena přispívala, ale překvapivě listoval i v Naší řeči nebo v časopise českých skautů Náš skautík. Četba periodik ho však příliš neinspirovala, jen občas ho některý příspěvek přiměl k záznamu v dopise nebo v Denících.

Kavárny

Kavárny byly v Kafkově době důležitými místy komunikace. Jen v centru Prahy, na Starém a Novém Městě, jich byly desítky a měly většinou dosti ustálenou klientelu, rozlišnou podle sociálního rozvrstvení. Zvláště pro pražské Němce, nevelkou enklávu obklopenou jinojazyčným prostředím, skýtaly kavárny možnost sdružování. Na české i na německé straně byly v rozkvětu dnes slavné literární kavárny, např. Arco (roh Hybernské a Dlážděné ulice) nebo Unionka (Ferdinandova, dnes Národní třída), kde se setkávali významní představitelé pražského literárního a uměleckého světa z obou táborů. Prostředníky mezi nimi často dělali Židé, predisponovaní k této roli už svou bezpečnou znalostí obou zemských jazyků. Kavárny byly místem schůzek, navazování kontaktů, inspirací, zábavou i odpočinkem, byly čítárnami i debatními kluby, pracovišti i jednacími síněmi. Byly v nich vyloženy hory domácích i cizích časopisů. Pověstní vrchní je známým hostům neomylně přidělovali hned při příchodu. U jedné kávy bylo možno v literární kavárně strávit celé odpoledne. Nebylo-li na víc, vrchní trpělivě přinášel obyčejnou vodu. Franz Kafka byl podle svědectví současníků u kavárenského stolu nápadný svou nenápadností a svým uměním pozorně a tiše naslouchat.

Knihy

O Franzi Kafkovi nelze říci, že byl náruživým čtenářem, jako bývají literární profesionálové. Byl spíše čtenářem velmi vybíravým a žil se světem knih ve velice osobním kontaktu. Ani jeho knihovna nebyla příliš rozsáhlá, v podobě, v níž se zachovala, nemá ani celých 300 svazků. Avšak většina z nich byla pozorně přečtena a zanechala stopu v jeho Denících a korespondenci. Jsou to jedinečné postřehy, kritické poukazy na silná či slabá místa autorů a děl, často drobné, ale vždy charakteristické detaily. Z Kafkových komentářů zřetelně vystupují autoři, které miloval pro jejich spřízněnou literární velikost, jako byl Flaubert, Kleist nebo Dostojevskij, nebo pro jejich spřízněnost s jeho vlastním životním osudem, jako byl Kierkegaard nebo Grillparzer. A hned za nimi následovala řada autorů, které velice oceňoval a jichž si vážil: Goethe, Hebbel, Strindberg, Dickens, … Jmenovat by bylo možno i množství autorů, které přes jejich tehdejší renomé zvlášť vysoko necenil.

Politika

Není pravda, že se Franz Kafka nezajímal o veřejné dění ani o politické události. V autobiografických částech jeho díla o nich najdeme roztroušené zmínky, a to v dobách míru i za I. světové války. Dokonce z nich a z některých jeho aktivit (vztah k vojenské službě za války, dluhopisy) vyčteme známky rakouského vlastenectví, stejně jako projevy loajality k mladému československému státu v době poválečné.