Kafkovo literární dílo obsahuje kratší povídkové prózy, z toho množství fragmentů, tři nedokončené romány, deníky a korespondenci. Jen menší část svého díla vzal Kafka na milost a dal souhlas k jeho vydání za svého života. Publikoval jen na naléhání přátel a málo.
Před smrtí mnoho rukopisů spálil a vše, co nebylo v jeho dosahu, přikázal zničit. Posmrtné vydání jeho spisů vycházelo péčí jeho přítele Maxe Broda v berlínském Schockenově nakladatelství, následně v pražském nakladatelství Mercy a později v podobě rozšířené o nové nálezy a dešifrované zlomky v newyorském Schockenově nakladatelství a souběžně v nakladatelství S. Fischer ve Frankfurtu n. M.
Větší část rukopisné pozůstalosti Franze Kafky se zachovala v rodině a byla po Kafkově smrti předána Maxi Brodovi. Část rukopisů měl u sebe Brod už z dřívější doby a přibyly k nim rukopisy, které mu po Kafkově smrti odevzdala Milena Jesenská. V majetku rodiny tehdy zůstaly Kafkovy dopisy adresované členům rodiny. Mimo Brodův dosah zůstaly dopisy adresované Felice Bauerové. Ta je pět let před svou smrtí ve Spojených státech dala k dispozici newyorskému Schockenovu nakladatelství. Stejně tak Brod nedisponoval rukopisy z Kafkových mladších let, které zůstaly u Dory Diamantové. Ty r. 1933 zabavilo gestapo a jsou dodnes nenalezené. Když Brod r. 1939 prchal z Prahy před nacisty, odvezl většinu Kafkovy rukopisné pozůstalosti do Palestiny. V Praze zůstaly v rodinném majetku kromě dopisů rodině i rukopis Dopisu otci a Proměny, u příbuzných Willyho Haase Dopisy Mileně, které Milena Jesenská Haasovi r. 1939 svěřila. Po II. světové válce uložil Brod největší část Kafkovy pozůstalosti nejprve v archivu Schockenovy knihovny v Tel Avivu. V roce 1956, v době suezské krize, byla převezena do bezpečí ve švýcarské bance a r. 1961 byla předána Kafkově neteři Marianně Steinerové v Londýně, která ji odevzdala do péče Bodleian Library v Oxfordu. Část rukopisů zůstala u Brodovy spolupracovnice Esther Hoffeové. Několik drobných rukopisů Brod již dříve daroval svým přátelům a spolupracovníkům.
Psaní bylo při Kafkově maximalismu zápasem o nejvyšší cíle, zápasem s nemožností. Odtud Kafkova ustavičná nespokojenost téměř se vším, co napsal, odtud takové množství krátkých i delších rozběhů, na které už nikdy nenavázal, odtud tolik fragmentů v jeho díle a tolik týdnů a měsíců marného zápasu bez výsledku a tolik čekání na pravou chvíli. A pak zas euforická období neuvěřitelného vypětí a produktivity. Odtud i jeho přísná měřítka při posuzování cizích děl. Psaní pro něj bylo spásou i zatracením, jednou sladkou odměnou, podruhé službou ďáblu, posilou i trýzní, štěstím i zoufalstvím, překážkou na cestě životem i útočištěm v čase beznaděje a porážek.
Celý život se v Kafkově psaní střídají období plodná a neplodná, časy schopnosti a neschopnosti psát, krátká údobí relativní spokojenosti a dlouhá údobí zoufalství z toho, co napsal i nenapsal, poznamenaná škrtáním a ničením textů, které zavrhl. Interpretům Kafkova díla často činí obtíže vysvětlit, co jej asi vedlo k zatracení určitých partií nebo i celých děl. Pozdější editoři často škrtnuté partie tisknou v dodatcích k textu nezavrženému. Psaní bylo pro Kafku nejen existenční potřebou, ale i předmětem neustálé reflexe.
Franz Kafka se sám za spisovatele nepovažoval. Spisovateli nazýval profesionály literatury, kteří píší pravidelně, či se dokonce psaním živí. Takové spisovatele aspoň navenek obdivoval. O své literární práci mluví Kafka vždy jen jako o „psaní“. Psaní bez praktického zacílení, spíš sám akt psaní než jeho výsledky, se pro něj záhy stalo primární, z hloubi tryskající životní potřebou. Postupem času u něj potlačilo cíle jiné, dřívější: úspěch v zaměstnání, uzavření manželství, založení rodiny, zplození dítěte. Protože mu jeho osobní založení, jeho řádnost a neschopnost riskovat s ohledem na rodinu nedovolovaly zanechat zaměstnání, byl nucen vést „dvojí život“ mezi úřadem a psaním, což se pro něj stalo zdrojem permanentní trýzně.
Kafka v zaměstnání (úřadě) vynikal úzkostlivou svědomitostí a přesným plněním povinností. Zachované úřední dokumenty z jeho ruky svědčí o práci vzorného úředníka. Jestliže z jeho deníků a dopisů vysvítá, že byl pro něj úřad velkou přítěží a překážkou, nelze to přičítat tolik vlastní práci v úřadě jako spíše tomu, že mu práce v úřadě bránila psát; bránila mu tedy v činnosti, v níž velmi záhy spatřoval hlavní a po ztroskotání svých životních nadějí už jediný životní cíl.
Za Kafkova života vyšla knižně jen menší část jeho díla. Brod musel v mnoha případech s Kafkou o vydání zápasit. Naprostou spokojenost s dílem dal Kafka najevo málokdy, např. u Ortelu. Výhrady měl i k prózám, jako je Proměna, jejichž hodnotu uznala světová literární kritika ihned po vydání.
Franz Kafka je mrtev již přes devadesát let. Přesto – což je v análech světové literatury vzácný jev – zůstává jeho dílo ve středu živého zájmu čtenářské obce v různých částech světa. Zejména každé mladé pokolení, každá generace dorůstající v určitém časovém rozmezí, Kafku vždy znovu objevuje. Na otázku, co v něm nachází, je bezpočet odpovědí. Souhrnně a zjednodušeně lze snad říct, že je Kafkovo dílo uvádí do světa, v němž žijí a ve kterém již nelze spoléhat na staré jistoty, kde víra ve stálý pokrok zklamala; do světa, který rozleptává tradiční lidská společenství, zahání jedince do samoty, vzbuzuje v něm pocit provinění, jakož i touhu prolomit svou izolaci a začlenit se do nového, době odpovídajícího společenství, nalézt v něm duchovní domov a řád žití a umírání. Kafkovo dílo sestává ze stále podnikaných výprav za obnovením ztracené nebo objevením nové síly, která stmelovala a udržovala smysluplná lidská společenství. Ačkoli tyto výpravy u Kafky končí tragicky, přece jen nabádají k nepoddajnosti a vrhají na duševní svízele doby, která je pořád i dobou naší, světlo snad nejostřejší.
Větší část rukopisné pozůstalosti Franze Kafky se zachovala v rodině a byla po Kafkově smrti předána Maxi Brodovi. Část rukopisů měl u sebe Brod už z dřívější doby a přibyly k nim rukopisy, které mu po Kafkově smrti odevzdala Milena Jesenská. V majetku rodiny tehdy zůstaly Kafkovy dopisy adresované členům rodiny. Mimo Brodův dosah zůstaly dopisy adresované Felice Bauerové. Ta je pět let před svou smrtí ve Spojených státech dala k dispozici newyorskému Schockenovu nakladatelství. Stejně tak Brod nedisponoval rukopisy z Kafkových mladších let, které zůstaly u Dory Diamantové. Ty r. 1933 zabavilo gestapo a jsou dodnes nenalezené. Když Brod r. 1939 prchal z Prahy před nacisty, odvezl většinu Kafkovy rukopisné pozůstalosti do Palestiny. V Praze zůstaly v rodinném majetku kromě dopisů rodině i rukopis Dopisu otci a Proměny, u příbuzných Willyho Haase Dopisy Mileně, které Milena Jesenská Haasovi r. 1939 svěřila. Po II. světové válce uložil Brod největší část Kafkovy pozůstalosti nejprve v archivu Schockenovy knihovny v Tel Avivu. V roce 1956, v době suezské krize, byla převezena do bezpečí ve švýcarské bance a r. 1961 byla předána Kafkově neteři Marianně Steinerové v Londýně, která ji odevzdala do péče Bodleian Library v Oxfordu. Část rukopisů zůstala u Brodovy spolupracovnice Esther Hoffeové. Několik drobných rukopisů Brod již dříve daroval svým přátelům a spolupracovníkům.
Za Kafkova života vyšla knižně jen menší část jeho díla. Brod musel v mnoha případech s Kafkou o vydání zápasit. Naprostou spokojenost s dílem dal Kafka najevo málokdy, např. u Ortelu. Výhrady měl i k prózám, jako je Proměna, jejichž hodnotu uznala světová literární kritika ihned po vydání.