Rodina obklopovala Franze nevšední péčí i více či méně skrývaným obdivem k jeho mimořádným schopnostem. Avšak Kafka pociťoval tuto starostlivost jako tísnivé sevření. Toužil po osamostatnění, po proražení tísnivého kruhu staromládenectví, po sňatku, po založení rodiny, po dítěti. Přitom se jeho představy o životě, o rodině, o manželství a rovněž o zaměstnání míjely s představami rodičů, především otce, a tak mezi ním a otcem rostla míra nedorozumění a nepochopení.
Mluví-li Kafka o Praze jako o „svírajícím kruhu“, z něhož se marně snaží uniknout, promítá se do tohoto metaforického označení primárně jeho situace v mikrokosmu rodiny a dále pak vše, co jeho životní situaci v Praze utvářelo mimo rodinu a dům. Uzavřít manželství, zplodit dítě, prožívat štěstí otce rodiny – dosáhnout věcí, jichž většina lidí dosahuje poměrně snadno, zdálo se Kafkovi tou nejtěžší věcí v životě. Cítil se uzavřen do své staromládenecké samoty a smutku ze života, který nebude mít pokračování v dítěti. Tuto nemožnost uskutečnit svou představu o životě nebyl Kafka schopen přehlušit povrchními vazbami s okolím ani životem ve společenství rodiny, příbuzenstva, přátel a spolupracovníků. Všechny pokusy o proražení kruhu, který ho svíral, ztroskotaly. Kafka jako člověk silně introvertního založení byl nesmírně sebekritický. Nemilosrdně, s trvalým sklonem k sebepodceňování přiznával své chyby, jež dále pitval a zdůrazňoval. Byl si vědom svých spisovatelských schopností, ale v poměru k vlastnímu psaní byl maximalistou, takže jen málo z toho, co napsal, došlo v jeho očích milosti.
Rozpor mezi tím, co svět Kafkovi nabízel, a tím, o co sám bytostně usiloval, byl ustavičným zdrojem neklidu, který v krizových okamžicích nabýval neurastenické podoby a způsoboval neschopnost jednat. Jeho geniální schopnost analýzy přitom vytvářela existenciální drama i ze zcela obyčejných životních situací.